Valid XHTML 1.0 Transitional

Valid CSS!

Akce


Krásná voda Rudého moře nadchne každého potápěče


Lodě jsou nádherné, ale přístav nic moc


Petr Král


Péťa a Lidka Poláchovi


Bláža


Honza Lábus


Vláďa Kučera


Teplota (vpravo dole). Žádné mrazy tam fakt nebyly


Autor


S posádkou vždy vycházím skvěle











Naše skupina s paní vedoucí


Na pustém ostrově byla večeře a taky ohňové srdce v písku





Vpravo Zdeněk Černý


Konec zájezdu byl i s dortem








Zdenda má asi nějaký problém


Točená plzeň v Hurghadě. To potěší


Trochu jsem licitoval s jídlem, tak mi dali obědy dva


Toto je fakt z Hurghady. Paráda, a to ještě personál mluví velmi dobře česky

EGYPT - jižní safari

vloženo: 2010-09-06


    V minulosti jsem se zařekl, že do Egyptu již nikdy nepojedu, ale přece jenom mě okolnosti donutily udělat výjimku. Můj „mořský parťák" Zdeněk Černý si konečně našel v práci trochu času na potápěčský výlet a nabídl mi, že bychom mohli navštívit Egypt-jižní safari. Tam jsem ještě nebyl, a proto když účast přislíbili ještě Vláďa Kučera a kolega z Daltonu Honza Lábus, tak jsem kývl. Zájezd jsme koupili u renomované cestovky, abychom měli jistotu pohodové dovolené. Až později se ukázalo, že není všechno zlato, co se třpytí.

     Na letišti jsem trochu pobavil účastníky zájezdu, protože doma jsem si zapomněl přendat hygienické potřeby do hlavního zavazadla a při kontrole příručních zavazadel u mě byly nalezeny nebezpečné předměty-spreje a chemikálie maskované nápisy např. After shave. I když vizáží i přesvědčením mám daleko do militantního náboženského fanatika či dokonce teroristy, musel jsem potupně odevzdat vodičky a krémy, ze kterých jsem mohl na palubě letadla vyrobit třaskavou nálož. Celá akce mě trochu naštvala, ale pan prohlížeč u zavazadlového rentgenu se zdál být z celé věci rozpačitější než já.

     Po příletu do Hurghady nastal přesun autobusem do Marsa alam. Je to, tuším, asi 170 km pouští po moderní silnici, lemované příkopy plnými igelitových tašek a dalšího bordelu. Souběžně se silnicí vede hypermoderní železniční trať, po které nic nejezdí. Ovšem díky zdejším poměrům nepochybuji, že trať je strategická a její čas ještě přijde. Věřím, že tou dobou už tady nebudu. Příjemná byla také zastávka u obchodu s nanuky a chlazenými nápoji. Pana majitele určitě stojí spoustu pěněz jistota, že tady zastaví každý autobus s nevyspalými a opuchlými ksichty, které na jeho lahůdky nejsou ani trochu zvědavé. Proto se také na nás usmíval tak, že až běhal mráz po zádech. Ale po půl hodině uvolňujeme parkoviště dalším busům a řítíme se vstříc poslední třetině cesty. V přístavu moje cestovatelské nadšení graduje. Nepořádek dosahuje vrcholu, shon, spěch a předhánění se v přesunu na mateřskou loď. Do toho obtěžování různých „pomocníků" a zápach z rozlité nafty. O nějakém molu pochopitelně nemůže být ani řeč. Projel jsem půl světa už před třiceti lety, ale tady na ten turistický průmysl si prostě nezvyknu.

     Samotná loď je pochopitelně prostorná, účelně zařízená, pohodlná a vybavená ochotnou posádkou. Jsou to hoši většinou z Alexandrie, kterým s naším turnusem končí služba a pojedou také domů. Nikdo se s nimi nemaže, rodinu mají bůhvíkde a jejich mzda asi také nebude na nějaké zbohatnutí. Proto se k nim vždy chovám slušně a bez zbytečného odstupu. Během plavby jsem se také sblížil s kapitánem a jeho zástupcem. Ti mě pak opakovaně vzali na kapitánský můstek během přeplavby, a to hlavně v noci. Zíral jsem, jak s minimem navigačních prostředků proplouvají prakticky v úplné tmě mezi korálovými ostrovy. Jsou to borci a mám je rád, protože na rozdíl od zbytku národa něco umí a přitom neotravují.

     Potápění mi přišlo méně zajímavé než na severu. Faktem je, že ponorů bylo hodně, ale některé lokality za moc nestály. Naopak některé druhy ryb, které na severu moc nepotkáš, tady byly zastoupeny poměrně hodně. Když mi Zdenda po dvou dnech svěřil funkci kameramana, tak jsem rybky začal více sledovat a kupodivu jsem byl jejich rozmanitostí mile překvapen. Z minimální vzdálenosti se mi také podařilo nafilmovat žraloka dlouhoploutvého, který rozčileně útočil na lodní šroub jednoho gumového člunu. Asi s ním měl nevyřízené účty.

     Nabídka ponorů, jak jsem již zmínil, byla více než dostatečná. Naše vedoucí se opravdu snažila, měnila lokality a snažila se všem udělat radost. Ti, kdo potápí málo anebo honí ponory, museli být nadšení. Já jsem byl ale na dovolené a přiznám, že mě věčné zvonění lodního zvonu a volání: „brífing" docela vytáčelo. Proč nemůžu po obědě spát, když jsem hlásil nezájem o odpolední ponor? Proč mě budí v 05,30 i přesto, že jsem se po ránu koupat nechtěl? Žádal jsem, aby se změnil systém svolávání lidí na ponor, ale to jsem neměl dělat. Ještě, že jsem starší pán, jinak bych svoji drzost řádně odpykal. A tak jsem měl chvílemi pocit, že to vše je odplata za léta, kdy jsem se úspěšně vyhýbal vojenskému cvičení. Naštěstí nejsem zhýčkaný a leccos vydržím, takže na tomto místě končím hovory o potápění bez jakékoli hořkosti.

     Parta na lodi byla celkem v pohodě. K mému obrovskému nadšení s námi jeli Lidka a Péťa Poláchovi ze Šumperka, které jsem kdysi vodil do strmých stěn Skaláku, kam často a poctivě jezdili. Z obou se nejen stali šikovní potápěči, ale Péťa našel zalíbení v podvodní fotografii a dnes v této oblasti rozhodně patří k těm lepším. Jeho fotky jsem pověsil do dvou samostatných článků ve fotogalerii. I další lidi, kteří byli v pohodě, jsem znal osobně. Takže v tomto směru byl opravdu klídek. Trošku zlobily jen nějaké slečny, kterým byla zima od klimatizace, a tak si prosadily její vypnutí i přes to, že každý měl v kajutě čtyři! deky na přikrytí. Výsledkem bylo noční smažení, protože ve dne bylo čtyřicet ve stínu a v noci tak o deset míň.

     Zájezd jsem nakonec překousal. Na Zdeňka a Honzu jsem absolutně zvyklý a Láďa je v pohodě taky. K tomu Poláchovi, Bláža, Péťa Král. Ve vodě jsme potkali Kočára, posádka byla taky dobrá. Na poplašné zvonění jsem zapomněl již v České hospodě v Hurghadě, kde jsem stihl několik plzní. To byla nádhera. Na letišti jsme ještě zaperlili s Honzou Lábusem. Už ani nevím, kdo nám vrazil do ruky obrovskou láhev s vínem. Bylo to těsně před kontrolou zavazadel, všude poldové s bouchačkami. Já v ruce flašku, v hlavě vzpomínku na pražské extempore, na zádech kromě našich ještě asi 150 Rusáků. To bude průser. Nalít to do sebe by byla sebevražda, odložit láhev do kouta před zraky policajtů by asi náš odlet o několik dnů odložilo. Nikde žádný koš a na palubu víc, než 100 ml nesmí. Honza to řeší tak, že láhev ode mě bere. Já už jsem problém měl, teď je na řadě on. Ze zoufalství (a asi i z alkoholu) se blbě a hlasitě tlemíme. Okamžitě na nás mává sympatický dvoumetrový policajt. Říkáme si, že je vymalováno, ale on nás vyvádí mimo kontroly, mimo detektory a mimo frontu. Předběhli jsme sto lidí a jsme odbaveni. Navíc s naší lahví v ruce. Než odbaví zbytek cestujících, tak máme v klidu dopito. I přes nějaké to promile v krvi zoufale přemýšlím, co mělo to policejní gesto znamenat. Na nic nepřicházím, ale uznávám, že ten polda byl borec. Zřejmě chtěl, abychom už vypadli, ale jistě to nebylo v souladu s jejich předpisy. Každopádně nám udělal radost. Vždyť jsme Češi a ti mají z porušování předpisů radost vždycky...

Autor: Libor Čech

Copyright Dalton 2018 Design webmaster: Jan Bulíř
Klub | Akce | Fotogalerie | Kurzy | Teorie | Lokality | Vraky | Speleo | Bazar
Administrace webu