Když jsme hovořili o plánu činnosti na letošní rok, bylo jasné, že musíme něco vymyslet také pro naše manželky a děti, jelikož nám během roku leccos odpustí. Padaly různé návrhy, většinou samozřejmě duchaplné. Honza chtěl dokonce jet na jezero Loch Ness, že bychom tam kromě dovolené s rodinami také konečně rozlouskli tamní záhadu (nakonec je tato akce v plánu na rok 2008). Ve finále jsem si vzpomněl na jednu webovou stránku s tandemovými seskoky. Můj nesmělý návrh ohledně této atrakce byl ihned nadšeně přijat. Přesto, že jsme akci naplánovali zejména pro manželky a přítelkyně, tak se kupodivu nekonala ani diskuze ohledně bezpečnosti a spolehlivosti padáků...
Nakonec se závazně přihlásila devítičlenná skupina, ve které ženy měly skutečně drtivou převahu. Do historie klubu tedy statečně přispěly Lucka a Hanička Malinovy, Jirkova skoromanželka Lucka s kamarádkou Šárkou, Bára Lábusová a moje žena Lenka. Za šoumeny se zúčastnil Péťa Malina, za sportovce Jirka Moc a za veterány já.
Objednání seskoků proběhlo bez problémů a za pár dnů jsme se stali šťastnými majiteli poukazů na seskok na letišti Kolín z výšky 4000 metrů s přibližně 50 vteřin trvajícím volným pádem. Den D byl stanoven na 27. květen. Po ránu jsme tedy celí natěšení vyrazili. Již v Příšovicích část výpravy zjistila, že poukazy na seskok má doma na stole, a tak jsme se opět rozdělili. Na místo jsme dorazili v určitých rozestupech, což ale máme v klubu dobře nacvičené.
Předpověď počasí nebyla nic moc, okolo Kolína řádily bouřky a nevyhnuli jsme se ani solidní průtrži mračen. Nakonec však opět vylezlo slunce a my začali s přípravami. Vyfasovali jsme slušivé kombinézy, instruktoři nás krátce proškolili, podepsali jsme potřebné prohlášení a někteří si objednali kameramana, který jejich statečný počin zaznamená na DVD. Náš neskákající doprovod po celou dobu nešetřil uštěpačnými poznámkami, což mělo za následek, že manželka jakéhosi pána, který letěl s námi, mu jeho plánovaný seskok začala horlivě rozmlouvat.
První skupinu skokanů tvořily slečny Malinovy s bráchou Péťou a Bára Lábusová. Jejich otcové (zmiňovaní autoři uštěpačných poznámek) rozhodně nepodléhali nervozitě. Hbitě se přesunuli na oběd a výkony svých ratolestí sledovali víceméně z oken hospody. Seskok první skupiny proběhl bez problémů, i když tradiční výřečnost se jim vrátila až po několika minutách.
Naše skupina se začala formovat. Vysocí a urostlí instruktoři si vybrali padesátikilová děvčata, mě vyfasoval instruktor o něco menší a o hodně lehčí než já (ovšem jeden z nejzkušenějších v celé ČR s mnoha tisíci seskoků). Nakonec Jirka dostal instruktora - Angličana, přičemž zrovna Jirka je jediný z nás, který se s angličtinou moc nepotkal. Objektivně musím uznat, že si rozumněli výtečně. Absolvovali jsme poslední zkoušku na zemi a potom nás již čekal letoun L 410 Turbolet. Poslední zamávání a frčíme. Za chvíli s námi výkonný letoun poměrně strmě stoupá vzhůru. S instruktorem Valtrem jsme během letu zjistili, že on zná mnoho mých kolegů od Horské služby a tak cesta ubíhala rychle a uvolněně. Během srdečné diskuze mi na výškoměru ukázal, že již delší dobu kroužíme ve výšce 2200 metrů. Za chvíli se otevírají zadní dveře a kameramani houfně mizí v hlubině. Letadlo začíná klesat a my se dovídáme, že kvůli bouřce v okolí Ruzyně slouží prostor nad Kolínem jako náhradní koridor pro přistávání dopravních letadel a my tedy do výšky 4000 m nesmíme. Takže jsme absolvovali vyhlídkový let nad Kolínem a na zemi teď budeme čekat na další pokyny. Po chvilce opět stojíme dole mezi kamarády a od nějakého pána se dovídáme, že tato situace je naprosto výjimečná. Přicházejí i naobědvaní kolegové a konstatují, že to není jen tak, že se jistě něco chystá.
Asi za půl hodiny nasedáme do Turboletu znovu. Opět strmý výstup, opět kroužení. Tentokrát ve výšce 2500 metrů. Posádka štěstím rozhodně nezáří. Je to komplikace a opakovaný start určitě také něco stojí. Po chvíli se situace mění. Dostáváme povolení pokračovat a letoun ukazuje svoji sílu. Opravdu prudce stoupá a ve 3500 m si nás začínají instruktroři připínat ke svým postrojům.
Otevřenými dveřmi vidíme, že jsme v mracích, i když řídkých. To už se ke dveřím sune Lucka a za ní Lenka. Za chvíli obě mizí a jsem na řadě já. Věším se na Valtra a vyskakujeme. Na vteřinu vidím letadlo zespodu, protože jsme udělali vzorové salto. Valtr pád okamžitě dorovnává a klepe na mě smluvený signál. Vysouvám ruce a frčíme dolů. V mraku trochu štípaly drobné krupky do tváře, za chviličku se prostor pod námi naplno otevírá. Poznávám letiště i detaily okolo, i když frčíme okolo 220 km/hod. Je to opojný pocit. Čas nevnímám, ale po nějaké době Valtr křičí, že to trochu škubne. Otevírá padák. I když to chvíli trvá, škubnutí je poměrně citelné. A najednou je ticho a klid. Valtr se mnou dělá různé výkruty, ukazuje mi Kutnou horu a další okolí Kolína. Potom sledujeme ostatní členy naší party. Vzpomínám na předvojenský paravýcvik v roce 1972. Chodil jsem na něj půl roku, na závěr jsme absolvovali 5 seskoků z výšky cca 1200 metrů na padáku PTCH 6 (klasická bílá kopule). Řídit se to nedalo a k zemi člověk padal jako kámen. K paragánům mě stejně nakonec nedali. Od té doby jsem nikdy neskákal. Dnes je to jiné. Snášíme se rychlostí cca 3 m/s, padák poslouchá jako hodinky. Přistáváme. Valtr mi udělal radost a přistál se mnou efektním skluzem skoro u kanceláře, kde jsme se ráno hlásili. Pozoruji přistání ostatních. Vše O.K. Pak ještě chvíli klábosím s Valtrem. Dovídám se, že denně dělají až 9 tandemových seskoků. Smekám před nimi, jsou to borci. Valtr mě ovšem přesvědčuje, že potápění je daleko složitější a nebezpečnější. Diskuzi nakonec odkládáme na dobu, kdy se on objeví u nás v Jizerkách.
Co říct na závěr? Chtěli jsme udělat radost našim blízkým a to se nám dokonale povedlo. Oni zase udělali radost nám tím, že do toho šli. Potápění nikoho z nich příliš netáhne, ale srabové to rozhodně nejsou. A to je fajn
Foto: Šárka a Honza Lábusovi
