Valid XHTML 1.0 Transitional

Valid CSS!

Akce


Táňa


Honza Lábus


Cesta jako v Amazonii, vpředu Bittnerovi


Mirek Váňa, Táňa Jandíková a Franta Kracík


Tomáš Krutský








Jdeme na věc


























Franta


Tomáš


Táňa


Co dodat k počasí?





Foťák přestal kreslit barvy, ale spokojenost je na naší straně




Jubilejní 100. výstup na Čarostřelce

vloženo: 2010-03-21


     Hned druhý den po chabařovickém cvičení se pro mě měl stát dalším významným dnem v životě. Na sobotu 12. září jsme totiž s kamarády naplánovali jubilejní stý výstup na Čarostřelce. I když náš David oponuje, že web Daltonu je vyhrazen potápění, nemohu se nepodělit o několik zážitků z této akce, které se navíc zúčastnili i kolegové potápěči.

     Na akci se původně chystalo mnoho kamarádů lezců a i kolegů z Horské služby, ale nakonec se vše odvíjelo od počasí. To bylo přímo katastrofální. Naprostá mlha způsobila stoprocentní vlhko a ve finále bylo konstatováno, že do tohoto počasí by „ani psa nevyhnal." Protože však naším heslem je rčení „kde je vůle, tam je cesta," sešlo se nakonec v 10 hodin na Horské službě na Bedřichově 8 odhodlaných lidí. Od HS to byl Mirek Váňa, se kterým jsme kdysi chodívali na Čarostřelce pravidelně na nový rok a Aleš Bittner s manželkou. Dalton reprezentovali kamarádi Honza Lábus a Franta Kracík, který byl také často mým parťákem při lezení. Za ortodoxní jizerskohorské lezce přišla Táňa Jandíková z Vertical sportu Jablonec a celou výpravu uzavíral kolega od HS a můj nejčastější spolulezec Tomáš Krutský. Ten však nebyl na Bedřichově, ale již od pátku připravoval terén a zázemí v Malém Štolpichu a v nevlídném počasí u Čarostřelce bivakoval.

   Přesun jsme díky počasí trochu ošidili a jeli jsme autem až na hranu Štolpichu. Cestou se počasí stále horšilo, ale kupodivu nikdo nepochyboval o úspěchu akce. Pochod ke skále, který není ani za hezkého počasí procházkou v růžovém sadu, byl chvílemi na hraně únosnosti. Nohy klouzaly a bořily se do bahna. spousta vody za krkem a obcházení jindy průchozích jeleních kališť. To vše nám stálo v cestě při překonávání výškového rozdílu 180 metrů. Naštěstí Tomáš ta nejhorší místa trochu poupravil, takže po delším martiriu jsme všichni stáli pod skalou a srdečně jsme se zdravili s Tomem.

   Po několika doušcích čaje mi bylo jasné, že nemá smysl výlet natahovat. Za hodinu budeme všichni promočení na kost a bude po radosti. Takže jdeme na věc hned a bez zbytečných průtahů. Navíc nejtěžší místo výstupu je právě nástup, a tam teprve začíná zatékat. Nyní by neměl být velký problém jej bezpečně překonat. Rychle se oblékám a nastupuji do stěny. Nejtěžší krok jsem hravě překonal, ale při výlezu na polici u kruhu mi začínají ujíždět nohy. Cvakám rychle kruh a v rozporu s původním záměrem si k němu sedám. Prohlížím další cestu, kterou znám i poslepu. Další problémy kromě kluzkých chytů a stupů nečekám. Za chvíli již stojím ve spáře, zakládám frienda  a v pohodě pokračuji dál. Ještě jeden friend mizí ve spáře, protože nohy stále kloužou. Ale to už jsem u skoby ve vrcholovém výšvihu a tady nemívám problém ani v zimě. A najednou 3 metry pod vrcholem přichází zvláštní pocit. Už vím, že na vrchol vylezu. Stý výstup je již doma, ale kde je ten zlomový okamžik? Kde je ten boj o dosažení vytoužené mety? Takhle jednoduše má skončit 33 roků bojů o každý výstup v jakémkoli počasí? Myšlenky rychle zaháním, je to blbost. Přece to není žádná meta. Lezu sem na památku ségry a ne pro nějaké statistiky. Takže rychle dolézám zbylé kroky a stojím na vrcholu. Přeci jenom se mě zmocňuje hezký pocit, že jsem splnil to, co jsem si slíbil.

   Rychle dobírám Frantu, Tomáše a Táňu. Všichni tři se na kluzké skále pohybují s přehledem a zvláště na Táňu je opravdu radost pohledět. Je klasickou lezkyní a má toho za sebou ve skalách skutečně hodně. Po pár minutách se všichni čtyři vřele objímáme na vrcholu, pořizujeme zoufale alespoň pár fotek, které budou stejně k ničemu a chystáme slanění.

   Pod skalou balíme věci a co nejrychleji stoupáme k autu. Následuje přesun na Bedřichov, rozdělení věcí a další přesun - na Oldřichovské sedlo ke Kozovi, kde chystáme skromnou oslavu. Tomáš se opět obětavě ujmul funkce řidiče a já vím, že to nebude mít lehké. Zábava a hlavně vyprávění nebere konce. Uprostřed nejlepšího se otevírají dveře a přichází skupinka promoklých a promrzlých lezců. Tají se mi dech, v čele kráčí Venca Skrbek. Parťák a kamarád již od roku 1971, kterého jsem už mnoho let neviděl, a se kterým jsem toho tolik prožil. Zdravíme se opravdu vřele a já cítím, že lepší završení dnešního dne jsem si nemohl představit ani ve snu.

   Ještě jednou děkuji všem kamarádům, kteří mě od roku 1976 doprovázeli při výstupech na Čarostřelce. Zvláště si vážím Tomáše Krutského, který mi byl i přes své mládí největší oporou v posledních letech i při samotném jubilejním výstupu. Povídání nebere konce, objevují se i plány, i když skromnější. Skromnější proto, že se kromě lezení chci i nadále potápět na nějaké slušnější úrovni. A taky proto, že bych nerad dalších 33 roků plnil svůj slib z obavy, že mě někdo bude považovat za velkohubého žvanila.

Autor: Libor Čech

Copyright Dalton 2018 Design webmaster: Jan Bulíř
Klub | Akce | Fotogalerie | Kurzy | Teorie | Lokality | Vraky | Speleo | Bazar
Administrace webu