Již nejméně 2 roky jsme se s Honzou Lábusem chystali vyjet na Balt za vrakovým potápěním. Já sám jsem se na Hel před více než deseti lety několikrát podíval spolu s tehdejším parťákem Honzou Bulířem a tehdy jsme víceméně patřili k průkopníkům českého potápění na polských vracích. Byl jsem tedy velice zvědavý, co se tam změnilo. Určitě se nezměnil vedoucí zájezdu. Ten byl stejný dnes, stejně jako v roce 2004, kdy jsem do Polska vyjel naposledy. Byl to Silva Pěkník, neúnavný organizátor vrakových expedic, oblíbený a uznávaný průkopník vrakového potápění, kterému za radu a pomoc vděčí celé generace polských, českých a nevímjakých potápěčů.
Se Silvou a jeho Kačkou jsme se potkali uprostřed června na německém Sparmannu v rámci českých dnů na Sparmannu. Po vřelém přivítání jsem mu tradičně slíbil, že s nimi zase jednou vyjedu na Hel, ale tentokrát jsem věděl, že to mně, ale hlavně Honzovi, určitě vyjde. A opravdu v druhém týdnu září sedíme v autě a přes Drážďany, Berlín, Štětín a další známá polská města ujíždíme na Helskou kosu, kde nás čeká 5 dnů mezi kamarády, kteří stejně jako my touží navštívit staré i mladší vraky a každý po svém při návštěvě té které hromady rezavého železa prožívat alespoň imaginárně pocity námořníků, kteří po uplavání stovek a tisíců mil na slunci i pod nemilosrdným větrem a krupobitím řeší osudový problém, jak se zachránit z lodi, kterou si za cíl vybralo nepřátelské torpédo nebo letecká puma anebo ještě hůře námořní mina. Já osobně na každém vraku opravdu prožívám dost intenzivně chvíle, kdy loď nezadržitelně mizí v hlubinách a navždy se loučí s těmi, kteří se na ní vydávali vstříc poznání, ale i válečnému riziku. Válečná vřava naštěstí utichla, poslední výstřely z lodních děl dávno odezněly a lodím zůstala pouze vlastní historie a trvalé místo věčného odpočinku na dně moře daleko od světské slávy. Pro nás je báječné mít možnost potopené lodi navštívit, zavzpomínat na její posádku i její poslední okamžiky na hladině.
Po ujetí asi 900 km konečně dojíždíme na Hel. Na rozdíl od dřívějška, kdy se bydlelo v některém penzionu a den začínal stěhováním materiálu, je tentokrát místo ubytování i místem s veškerým zázemím. Bydlíme kousek od přístavu Hel v budově bývalého autokempu. Bydlení je skromné, pro stravování je zde pouze menší kuchyně, ale sociálky, plnírna lahví a odkládací prostory jsou naprosto v pohodě. Cena za noc asi 180,- Kč je opravdu symbolická. Po příjezdu se vítáme se Silvou a Kačkou a srdečně jim blahopřejeme ke vstupu do stavu manželského, který proběhl před pouhými třemi dny. Potom se vítáme se zbytkem výpravy. Ten tvoří Jirka Šejba se synem. Honza Koželský a Pepa Juračák. Báječní parťáci a vynikající potápěči. Co víc si přát?
Po ubytování vyrážíme na večeři do města. Všude je otevřeno, i když sezona již skončila. Nikdo vás netahá za rukáv, nikdo neotravuje, nikdo nedělá humbuk. Balt prostě není Jadran. Ceny mírné, jídlo je levné a superkvalitní a hned první večer na vás zapůsobí dojmem, jakoby jste tu žili snad od narození. A to ani nemluvě o tom, že v restauraci u kapitána Morgana točí pravou Plzeň. Nedá se však nic dělat, jsme tu kvůli potápění, a tak platíme a spěcháme do postele.
Potápění jsme začali svědomitě. I přesto, že je klidné moře, na zdejší poměry teplá voda a stálé počasí, vybíráme za první cíl vrak lodi Groznyj. Je to uměle potopený kutr na hloubce asi 16 metrů, který dlouho sloužil jako výcviková lokalita vojenských potápěčů námořnictva PLR (Polské lidové republiky). Po obědě potom navštěvujeme vrak lodi Delphin, který má hloubku asi 18 metrů. Další den je po ránu na programu Tralowiec s hloubkou 40 metrů. Tady vzpomínám na Honzu Bulíře, se kterým jsme jako jediní ze skupiny 8 potápěčů v roce 2002 vrak našli a po asi čtyřicetiminutovém ponoru jsme trávili velmi dlouhou dekompresi v silném proudu na dekobójkách. Když nás po vynoření loď Jurka Lissowského naložila, dověděli jsme se o sítích, které přehrazují celou zátoku, a ke kterým nás proud nemilosrdně hnal. Při vynoření nám do sítí zbývalo asi 30 metrů... Dnes je tady klid a pohoda. Odpoledne navštěvujeme vrak ponorky, který je silně zanesený pískem. Ponor nic moc, ale ve zbytku staré sítě se mrskají dva platýzové, kteří to mají víceméně spočítané. Vtom se na scéně objevuje Pepa a zkušeně oba živočichy ze sítě vysvobozuje. Koukáme na něj prakticky všichni a máme radost z jeho dobrého skutku.
Následující den dopoledne patří návštěvě poměrně slavného a hojně navštěvovaného vraku Abeille na hloubce 44 metrů. Je to zřejmě minolovka, o jejímž osudu jsme toho v archivech moc nenašli. Ale viditelnost je solidní, stejně jako teplota, a tak se kocháme každý po svém. Škoda jen, že loď skrývala několik kusů střeliva, které bylo trnem v oku zdejším vojenským historikům. Munice byla po obrovském množství potápěčských návštěv řízeně odpálena a vrak byl dost poškozen. To mě utvrdilo v přesvědčení, že zelený mozek je zkrátka zelený. Po obědě se potápíme na vraku Slazack Malutka s hloubkou 29 metrů. Vrak leží kousek od břehu, asi 150 m od slavného „Fokária.“To je záchranná stanice tuleně baltského, který se nazývá Foka. Den před naším ponorem jsme s Honzou Foky navštívili, ale ne úplně jsme si porozuměli s tamní pořadatelskou službou. Vrak Malutka je také cvičným vrakem a lze se na něj potápět ze břehu, odkud je na něj natažena vodící šňůra.
Poslední den patří návštěvě Frankenu. Tato obrovská zásobovací loď byla potopena poměrně daleko od břehu francouzským letadlem těsně před koncem války. Ze strategického hlediska potopení Frankenu prakticky nic neřešilo, ale pro nás vnikl vrak na hloubce cca 50-72 metrů. Během plavby na vrak se dostáváte na tu část Gdaňské zátoky, která není nijak krytá. Zpravidla se v tomto prostoru vyskytují dlouhé a vysoké vlny, které mnozí účastníci výpravy na Franken nesou obzvláště těžce a sledovat kolegy s mořskou nemocí zde není nic výjimečného. Samotný ponor na vrak je obrovským zážitkem. Kvůli hloubce je dobré mít namíchánu nějakou trimixovou směs (my jsme zvolili jednoduchou 21/20). Horní část můstku je asi v 50 metrech, voda je tam studená s tradičně dobrou viditelností a vrak je hustě pokrytý rybářskými sítěmi, které jsou největším nepřítelem vrakového potápěče. Jestliže máte z ostatních vraků pocit nenáročného potápění, tak na Frankenu si svůj názor jistě opravíte…
Po návratu z Frankenu pomalu balíme a chystáme se domů. Nijak nespěcháme, je obrovská pohoda a vlastně se nám domů ani nechce. S Honzou tedy vyrážíme ještě jednou do města, naposledy ochutnáváme zdejší rybí speciality a přemýšlíme, že tu stejně asi nejsme naposledy. Z potápěčského pohledu jsem byl nadšený z přístrojů CCR, které používali Kačka, Silva a Jirka. Takže si navíc odvážím i brouka v hlavě, zda to CCR přeci jenom nezkusím. Mirek Lukáš mě k tomu přemlouvá již několik let. Tak uvidíme.
Poloostrov Hel tvoří asi 35 km dlouhá úzká „kosa“ o minimální šířce 250 metrů. Pouze na konci, kde leží město Hel, je poloostrov široký asi 2,6 km. Kosa je na několika místech neobydlená a pokrytá hustými borovými lesy. Poměrně značnou část na jižním cípu zabírá vojenský prostor, ale jinak je poloostrov zemí zaslíbenou pro milovníky moře. Zdejší pláže tvoří velmi jemný písek, západní strana je hustě pokryta kempy pro vyznavače windsurfingu a ostatních „větrných“ disciplín, protože zde téměř stále fouká příznivý vítr. Voda na koupání je teplá asi jako u nás, není prakticky vůbec slaná a také neoplývá křišťálovou průzračností. Ale na druhou stranu zde nenajdete tradiční letní blázinec a rachot, který znáte z Itálie, Chorvatska apod. V restauracích, trochu kýčovitě přeplněných nepřeberným množstvím námořnických a hlavně rybářských předmětů, dostanete za pár zlotých porce, které by vás třeba v Chorvatsku přišly na několikanásobně vyšší částky. Nechybí bufety, kde mají rybí sortiment na úrovni našich hotelů.
Bezprostřední okolí města Hel rozhodně také stojí za prohlídku. Od mé poslední návštěvy přibyly na písečných dunách naučné stezky, většinou vedené po dřevěných chodnících. Díky nim můžete zahlédnout třeba trsy nádherných růží, rostoucích přímo z písku. V okolí krásného starého majáku, který je současně přístupnou rozhlednou, naleznete množství vojenských objektů, z nichž řada je ještě z období druhé světové války. Objekty jsou většinou volně přístupné, a tak si můžete třeba připomenout proslulé hrdinství obránců Helu, kteří se dokázali bránit mnohonásobné německé přesile celý týden, ačkoli si na ně okupanti vyhradili jeden den. A při výletu do historie se opět vrátíte pohledem na Gdaňskou zátoku, odkud na sklonku prohrané války Němci evakuovali vojáky a obyvatele z pobaltských republik a z Východního Pruska, tedy z oblasti dnešního Kaliningradu. Obrovská koncentrace lidí a vojenské techniky, zejména plavidel, byla terčem osvobozenecké armády a výsledkem kromě spousty obětí byly i stovky potopených lodí. Vraky v okolí Helu však nejsou jen z druhé světové války, spousta jich je již z války první, dnes mediálně známé jako Velká válka. Pro objevitele, historiky a vrakové potápěče je zde nepřeberně možností k poznání a zkoumání osudu lodí a lidí, nad nimiž se voda navěky zavřela právě zde.
Psát o Helu by se dalo neomezeně dlouho. Lepší je si udělat čas a plán a jet se tam podívat. Když s vámi navíc pojede Kačka, Silva, Jirka Šejba anebo někdo z podobně báječných lidí, určitě prožijete nezapomenutelné zážitky stejně jako naše parta. Já osobně jsem tam byl pětkrát a jel jsem se rozloučit. Při psaní tohoto příspěvku však raději o definitivním loučení pomlčím. Ono asi definitivní nebylo…
Ze zájezdu existuje ještě spousta fotek a některá videa, která zde také zveřejním.
